1. Jak to vlastně začalo
Po dvoudenní výpravě do Malé Fatry s naší partou jsem se rozhodl, že v dalším týdnu musím nějak využít tři dny volna, které měly následovat. A tak jsem hned po návratu z Fatry zvolil jako místo dalšího výletu Nízké Tatry. Naplánoval jsem přechod východní části Nízkých Tater přes nejvyšší vrcholy jako Ďumbier a Chopok. Trasa byla dlouhá cca 50 km. Dnes vím, že za tři dny bych to asi nezvládl a to z více důvodů, které upřesním později. Když jsem ještě týž večer v neděli sdělil tuto "radostnou" zprávu rodičům, bylo hned jasné, že bude hodně tvrdé vybojovat "propustku" na tuto akci. Některé argumenty zněly dost přesvědčivě, jako např. proč jdu sám a ne s někým, a proto jsem jim musel vysvětlovat, že žádný kamarád, kterého znám, by se mnou nešel. Taky jsem musel vyvracet přesvědčení mých rodičů, že se mi můžou stát tak hrozné věci, že je tady nebudu raději ani popisovat. V tom jsou ale asi všichni rodiče stejní, takže žádný důvod k znepokojení zde nevidím. Ve středu večer mi otec sdělil, že pokud si někoho nenajdu, aby šel se mnou, tak nikam nejedu. To už jsem začal vidět situaci dost černě. Totiž sehnat za jeden den dobráka, který by se mnou šel do Nízkých Tater, je dost náročné. Proto jsem se ve čtvrtek rozhodl, že zavolám Jirkovi Mazurkovi a řeknu mu, že s ním půjdu na Roháče, které měl naplánované zase on s Michalem. Věděl jsem, že to Michal na poslední chvíli odřekl a chtěl jsem potěšit Jirku, že pojedu s ním. Pro to, abych se dostal do hor jsem byl ochoten upustit od svého "přechodu Nízkých Tater". Jenže, když jsem se asi ve 22:00 dovolal k Jirkovi, sdělil mi, že on zase upustil od své výpravy do Roháčů, protože samému se mu moc nechtělo. Do zítřejšího rána by prý nebyl schopen sbalit věci a sehnat jídlo, a že nikam nejede. To už na mně bylo moc a hned jsem rodičům řekl, že do těch Tater jedu a oni na tom nic nezmění. Ti mi zase řekli, že s tím nesouhlasí, ale ať si jedu. Sbalil jsem si tedy věci a šel se na to vyspat. K jídlu jsem si vzal 3 sáčky polívky a asi třičtvrtě chleba. Vařit jsem se rozhodl na tuhém lihu, na který jsem si sestrojil originální vařič z plechovky na Coca Colu. Samozřejmě nemohly chybět Tatranky - klasická tatranská strava.
2. Odjezd a cesta
Ráno mně brácha musel vzbudit, a to přesto, že jsem měl budík asi metr od hlavy. Na nádraží jsem si koupil lístek do Liptovského Hrádku za 104 Kč a nasedl do vlaku. Cestu nebudu moc popisovat, protože to není moc zajímavé. Jen jednu příhodu zde zmíním, abych trochu přiblížil práci celníků, v tomto případě těch slovenských. V Třinci ke mně do kupé přistoupily dvě dívky a dva kluci s batohy a vypadali na to, že jedou na podobný výlet, jako já. Mohlo jim být asi něco přes 20 let. Za chvíli jsem zjistil, že jeden z těch kluků je Francouz a začal jsem poslouchat francouzskou konverzaci mezi ním a jednou z těch dívek. Mezi Mosty a Čadcou přišli slovenští celníci, a jeden z nich si všiml, že na pasu je jakási záhadná zkratka EU. Po chvíli jednoho z nich napadlo, že by to mohla být "Európska Únia". V tu chvíli vytáhl ten druhý nějaký seznam a bylo jasné, že tato kontrola neproběhne tak úplně hladce. Zatím se tomu ty dvě dívky usmívaly, ale když po 3 minutách prohlížení celník prohlásil, že si bude muset francouzský občan v Čadci vystoupit, úsměv je hned přešel. Po přetlumočení této zprávy se mladý Francouz tvářil dost nechápavě. Celníci si prý musí jenom něco prověřit na počítači a další vlak jim jede "jen" asi za dvě hodiny. Kolik práce a času by sobě i potencionálním "obětem" z řad cestujících ušetřili, kdyby si pořídili starý notebook s modemem a prověřovat by mohli hned ve vlaku a trvalo by to asi minutu. A proto museli překvapení cestující vystoupit a dvě hodiny čekat na další vlak. To není samozřejmě případ jen slovenských celníků, a tak si ještě asi dost užijeme, pokud se jim něco na našem pasu nebude zdát. Po této příhodě probíhala cesta celkem v pohodě. Před Liptovským Mikulášem jsem mohl na obzoru vidět zasněžené vrcholky Nízkých i Západních Tater. Když byl vlak už za Mikulášem, zeptal jsem se průvodčí, jestli vlak stojí v Liptovském Hrádku, protože tato města jsou od sebe dost blízko, a moc se mi nezdálo, že by měl stát v obou. Průvodčí mi samozřejmě sdělila, že tento vlak stojí až ve Štrbě a já jsem se proto rozloučil s Nízkými Tatrami a v hlavě se mi začal rodit nový plán.
3. Vysoké Tatry - den první
Vlak dorazil v 10:30 do Štrby a já jsem vystoupil úplně uchvácen z pohledu na zasněžené hřebeny Vysokých Tater. Počasí bylo úplně bez chybičky. Nebe bylo už od rána až po tuto chvíli bez mráčku a já jsem se v duchu radoval, jak mi to krásně vyšlo.Teď jsem musel začít jednat. Koupil jsem si tedy lístek za 16 Sk do Štrbského Plesa a naskočil na čekající "úzkokolejku". Ve Štrbském Plese jsem si ze všeho nejdříve koupil skvělou mapu v měřítku 1:25 000 a pak jsem našel telefon, abych oznámil rodičům malou změnu plánu. Mamka mi při odjezdu říkala, že nebude spát, protože se o mně bojí a já jsem ji chtěl potěšit, že jsem "pouze" ve Vysokých Tatrách. Ale to jsem ještě netušil, že to nebude jen tak. Po vytočení mezinárodního kódu se telefon nějak zablokoval a nepustil mě dál. Proto jsem to vzdal a vyrazil směrem na Popradské pleso. Letní cesta byla uzavřená z důvodu lavinového nebezpečí, ale to mě to pro mě neplatilo, protože já jsem měl už léto.Ve 12 hodin jsem byl u plesa. Už po cestě k plesu jsem si všiml, že v zasněženém svahu Ostrvy jsou nějací lidé. Tak jsem se rozhodl pro Ostrvu, protože směrem na Rysy to vypadalo dost zajímavě, hlavně na konci údolí, kde bylo všechno pod sněhem. Další závoru přes turistický chodník jsem taky zvládl a vyrazil po stopě ve sněhu. Ze začátku jsem po vzoru stopy traverzoval od jednoho konce svahu k druhému, ale pak jsem se rozhodl pro klasickou "zimní cestu" a začal stoupat kolmo vzhůru. Sníh byl mokrý a sem tam jsem se bořil, ale nebylo to tak hrozné, protože slunce ještě na svah nesvítilo a proto cesta pomalu ale jistě ubíhala. Nikoho dalšího jsem stoupat nahoru neviděl, až asi 200 metrů pod vrcholem nějací dva lidé sestupovali a vypadalo, že mají docela dost. Ve 13:30 jsem byl na vrcholu a vychutnával tzv. "vrcholový stav", který prožívám po každém výstupu, a obzvlášť, pokud se u toho dost zapotím. Lidé, kteří zaplatí 600 Sk a vyvezou se na Lomnický štít tento pocit určitě neznají. Na vrcholu jsem si vzal malý kamínek a vyšel na Tatranskou magistrálu směrem k Sliezskemu domu do Velickej doliny. Polovina cesty byla po zasněžených svazích, do kterých se právě opíralo slunce. Když jsem ale nikde neviděl žádné stopy po spadlé lavině, tak mě to trochu uklidnilo. Zatím jsem pořád nikoho neviděl. Už při prvním pohledu na zasněžený svah, do kterého se opíralo slunce, jsem si vzpomněl na své rozbité sluneční brýle, které zůstaly doma. Pokud je to jen na chvíli, ještě se to dá, ale po hodině a více začne mít člověk trochu problémy. Chvílemi jsem skoro zavíral oči, abych jim dal odpočinout, ale pokud má člověk zároveň sledovat stopu ve sněhu, aby nesklouzl někam dolů, tak je to už horší. Ale chybami se člověk učí a příště si sluneční brýle vezmu i když to budou třeba dívčí a od mamky. V jednom místě, kde ze zasněženého svahu vystupoval velký kámen, jsem si udělal svačinu a krátkou pauzu. Po nějaké době jsem přešel Štolskú dolinu a napojil se na svah Končisté. Když jsem konečně došel do Batizovskej doliny, uviděl jsem Gerlach, který se tyčil nad Batizovským plesem. Jinak je to fakt pěkný pohled na pleso, které je z jedné strany svíráno Končistou a z druhé Gerlachovským štítem. Právě do Batizovskej doliny vede sestupová cesta z Gerlachu a musím říct, že nevypadala tak jednoduše, jak jsem si myslel. Za chvíli jsem uslyšel první hlasy od doby, kdy jsem viděl sestupovat ty dva lidi z Ostrvy. Z mého směru ke mně přicházeli nějací dva lidé. Jeden z nich mohl mít dobrých 60 a ten druhý asi 35 let. Hned jsme se dali do řeči a já jsem se dozvěděl, že jsou z Vojenského ústavu, kde se léčí TBC. Šli prý jen na vycházku a vyšli naslepo rovnou nahoru až na magistrálu a pak k plesu. Taky na tu vycházku vypadali. Oba měli lehké tenisky a ten mladší měl jen trenýrky a krátký rukáv. Když jsem si ho představil v tom sněhu, tak jsem ho fakt litoval. Měli taky namířeno k Sliezskému domu a proto jsme vyrazili spolu. Začínalo už být pozdní odpoledne a já jsem se přizpůsobil jejich tempu a pomalu s nimi pokračoval v cestě. Naplánoval jsem si totiž, že přespím u Velického plesa nad Sliezským domom a nechtěl jsem tam být zbytečně brzo, abych se pak nenudil. Ale i přesto jsme tam došli asi v šest hodin a oni hned pokračovali po cestě dolů. Já jsem zašel za pleso, kde jsem nechal batoh, a jen s mapou vyrazil po dost prudkém zasněženém svahu k druhému plesu. Tam jsem si podle mapy upřesnil, který vrchol je který a chvíli se natáhl k odpočinku. Ale začalo se ochlazovat už jsem tu noc neviděl moc růžově. Od plesa šla totiž dost zima a ještě k tomu tam trochu foukalo. Když se zpoza Gerlachu objevily tmavší mraky tak jsem to vzdal. Bylo asi sedm hodin a v mapě byl zaznačený nějaký turistický přístřešek asi v polovině cesty do Tatranské Polianky. Dolů vedou cesty dvě. Jedna je normální turistický chodník a ta druhá taková malá asfaltová dálnice. Já jsem vyrazil, jak jinak, po turistickém chodníku. Pomalu se začínalo šeřit a proto jsem do toho trochu šlápl. Asi po půl hodině jsem došel k tomu místu, ale nikde jsem nic neviděl. Když jsem ani po chvíli žádný objekt připomínající přístřešek neviděl, řekl jsem si, že si budu muset něco najít až dole. Ke konci se turistický chodník napojuje na cestu, a tak jsem pokračoval po asfaltce. Asi v osm hodin jsem došel na místo, kde byly nějaké dvě boudy, koš na odpadky a dvě staré babičky, které sbíraly byliny. Obě boudy byly zamčené, ale před jednou z nich byla taková dřevěná terasa, která byla krytá a proto jsem začal silně uvažovat. Shodil jsem batoh a vytasil mapu, abych se ještě jednou podíval, jestli v okolí něco není. Na mapě nebylo nic vidět a proto jsem se rozhodl. Mezi stromy prosvítal Vojenský ústav, odkud byli ti dva lidé, které jsem potkal u Batizovského plesa. Pořád jsem ještě s rozbalováním batohu váhal s ohledem na ty lidi, co kolem chodili na večerní procházku, ale pak jsem toho už měl dost a začal jsem se chystat. Nejdříve jsem si uvařil polévku a s chlebem jsem ji rychle zhltal. Potom babičky odešly a já jsem si roztáhl karimatku a spacák. Ještě jsem se převlékl a asi o půl deváté jsem ulehl. Kousek pode mnou bylo travnaté hřiště, kde se nějaká parta asi dost bavila, protože neustále řvali a smáli se. Když odešli i oni, tak se začaly ozývat pro změnu opilé zpěvy nějakých lidí z ústavu. Ti řvali asi do půl jedenácté a poté, co skončili jsem se rozhodl, že konečně usnu. Jenomže já jsem člověk, který musí mít pro spánek pohodlnou polohu a poloha vleže na zádech je pro mně krajně nevyhovující pro delší dobu, než 10 minut. Na boku jsem vydržel maximálně 15 minut, protože dřevěná podlaha byla dost tvrdá a kýčle se hned ozvaly. Jinak byla nádherná noc bez mráčku a s úplňkem, který mi svítil rovnou do očí. Při troše námahy se dalo v tom světle i číst a proto jsem začal vážně pochybovat o dnešní noci. Nakonec to dopadlo tak, že jsem nespal ani minutu a celou noc jsem bděl.
4. Vysoké Tatry - den druhý
Když začalo ráno svítat, vylezl jsem o půl páté ze spacáku. Převlékl jsem se uvařil si polévku. Do mokrých bot se mi moc nechtělo, ale co se dalo dělat. Mokré ponožky z minulého dne jsem si zastrčil za kalhoty u pasu, ponaučený o tom, že tělesná teplota je schopna mokré věci vysušit. Taky jsem na sebe nechtěl upozorňovat špinavými ponožkami zavěšenými na batohu. V pět jsem vyrazil a šel hned rovnou na vlakovou zastávku. Tam jsem si počkal na vlak a ještě jsem stačil odmítnout nabídku výměny českých korun za slovenské, kterou mi navrhl výpravčí. Chce je prý do Těšína, "kde jsou věci levnější než tady". Potom jsem se dal do řeči s jedním chlápkem, který čekal na vlak jako já. Když jsem mu řekl dnešní plán, přejít z Malé studené doliny přes Priečne sedlo do Velké studené doliny, řekl mi, že mám dobré boty a že by to mělo být v pohodě, protože jeho kamarád to lezl včera. Říkal jsem si teda, že to nebude asi nic moc, ale zároveň jsem se těšil na to, že tam vylezu i bez výstroje. Později se ukázalo, jaký to byl omyl. Po příjezdu do Starého Smokovce jsem vyšel pěšky na Hrebienok a tam jsem si akorát na veřejných záchodcích nabral vodu do flašky. O půl sedmé jsem se vydal po červené směrem na Téryho chatu. Po chvilce jsem dohnal nějakého člověka s lyžemi na batohu a taky jsem si všiml, že má cepín. Dal jsem se s ním do řeči a zeptal jsem se ho, jestli se tam nahoře dá ještě lyžovat. Odpověděl mi, že doufá a já jsem se k němu připojil, protože společnost jsem po dlouhé době zase uvítal. Říkal, že je domluvený s kamarády, že se setkají v Javorové dolině a jdou prozkoumat nějakou jeskyni. Chtěl přejít hřeben nad Téryho chatou přes sedlo Sedielko. Když jsme dorazili na Zámkovského chatu, bývalá Chata kpt. Nálepku, zašli jsme dovnitř, že si dáme jedno chlazené. Pak jsme ale uviděli cenu 35 Kč, a proto jsme se obrátili a se vší úctou k nosičům, kteří to tam museli donést, jsme se raději napili pramenité vody z potoka. Když jsme vyšli tak vysoko, že jsme už viděli i Téryho chatu, všiml jsem si, že nás čeká opět jedna "příjemná" zimní cesta. Svah, který jsme v posledním úseku cesty k chatě měli vylézt, byl zcela pod sněhem a jen odhadem jsem tušil, kudy teče pod mýma nohama potok z ples okolo Téryho chaty. Sem tam byla vidět i stopa, která končila někde metr hluboko ve sněhu, kde již byla vidět tekoucí voda. Teď ráno to však bylo těžce v pohodě, protože po chladnější noci byl sníh ještě v dobrém stavu. Můj společník však dole pod tímto drastickým svahem nasadil lyže a začal s nimi stoupat směrem nahoru. Já jsem zatím dorazil asi do poloviny a viděl jsem, jak začíná traverzovat napříč svahem, kde byla vidět ještě stará spadlá lavina. Jeho to ale asi moc nevzrušovalo a klidně pokračoval dále. To bylo skoro naposled, co jsem ho viděl. Ne, že by se mu něco stalo, ale až později jsem si u chaty všiml, že nejde směrem ke mně, ale pokračuje k Sedielku, které se chystal přejít. V duchu jsem mu popřál šťastnou cestu a vytáhl jsem Tatranku na doplnění energie. Nějací dva kluci tam zatím se snowboardem lezli na jeden svah, aby ho potom sjeli. To mi ale nepřipadalo jako zajímavá podívaná a tak jsem se podíval směrem na Priečne sedlo. Pohled mě příliš nepotěšil, protože byla vidět jen zasněžená štěrbina, která ukončovala svah pod úhlem asi 60 stupňů. Přelézt se to ale dalo, neboť jsem tam viděl lidi, jak pomalu postupují nahoru a po každém pátém kroku odpočívají. Šel jsem se tedy informovat u chataře, jestli se to dá zvládnout i bez vybavení, teda hlavně bez maček. Nejdříve mi řekl, že cesta je stejně uzavřená, ale to nebylo nic nového. Pak se mě zeptal, jestli mám alespoň tyčky nebo cepín. Já jsem mu vysvětlil, že jsem vlastně ve Vysokých Tatrách omylem a proto nemám vybavení s sebou. On mi zase oznámil, že by to mohlo být dost tvrdé a že mi to nedoporučuje. Řetězy tam samozřejmě jsou, ale podle jeho slov asi pod dvoumetrovou vrstvou sněhu. Lidi, které jsem tam viděl před chvíli lézt, jsou jejich horolezci a mají zimní výstroj. Po těchto slovech jsem ještě chvíli uvažoval, že to zkusím, ale když jsem se znovu podíval směrem k sedlu a představil si, jak tam lezu bez výstroje a s batohem na zádech, rozhodl jsem se, že nebudu pokoušet štěstí a vrátím se zpátky na Hrebienok. Potom dorazil na chatu jeden lyžař, který podle vlastních slov, ještě nevěděl, kam dál, a trochu jsem se s ním podělil o své zážitky. V 11:45 jsem začal sestupovat dolů. Sestupem se to ani nedalo nazvat, protože jsem spíše na botách jel. Po cestě jsem však začal potkávat stále více lidí a to jsem byl teprve na začátku sestupu. Sníh začínal být už dost mokrý a rozbředlý a já jsem jenom litoval lidí, kteří se v tom museli "škrábat" nahoru. Pod svahem jsem se dostal opět na turistický chodník, a zjistil jsem, že to hlavní teprve mělo přijít. Nebyla půlminuta, kdy jsem nepotkal nějakého turistu, ale častěji jsem potkával celé rodiny, dokonce i s babičkami. Podle toho také vypadala jejich obuv. Nejčastějším typem byly botasky od Vietnamců a tak jsem začal ztrácet iluze o opravdových turistech, kterých jsem potkával čím dál méně. Sem tam se mě někdo zeptal, jak to tam nahoře vypadá, ale i po mé odpovědi, že to tam bude dost tvrdé, pokračovali klidně dál. Kdo by taky poslouchal nějakého mladého chytráka, který tomu vůbec nerozumí. Když jsem ale viděl s těmi rodinami jít i šestileté děti, už jsem jen nechápavě kroutil hlavou. Jen jedna paní s malým klukem se po mé odpovědi obrátila zpátky a vysvětlovala svému pětiletému synovi, že tam je asi hodně sněhu a oni by to nezvládli. Taky jsem se začal obávat, aby se pod takovým přívalem lidí neuvolnila ta masa sněhu, která pokrývala svah a nezhučelo to dolů. Po příchodu na Hrebienok zněl můj odhad na nejméně sto turistů, které jsem potkal. Teď jsem si uvědomil, jaká je výhoda chodit na výšlapy brzy ráno. Na Hrebienku jsem dojedl Studentskou pečeť a chvíli jen tak ležel v trávě na sluníčku. Pak jsem se rozhodoval, jak se dostanu do Starého Smokovce a hned jsem odmítl nápad zaplatit cca 40 Sk za Zubačku. Taky se mi nechtělo vracet se stejnou cestou a proto jsem se rozhodl o malou okliku okolo Pěti pramenů. Cesta to byla asi na hodinu a ty prameny znamenaly oplocené ohradu, kde byly vidět betonové kryty, od kterých vedly pravděpodobně trubky s pitnou vodou do Smokovce. To jsem měl ale už opravdu dost a ani to mě nemohlo rozházet. Boty mě už dost tlačily a já jsem k ostatním věcem, které jsem měl v plánu koupit, přidal i nové boty na hory.
5. Návrat
Domů jsem se už opravdu těšil. Na nádraží jsem si koupil lístek ze Smokovce do Štrbského plesa a nastoupil do vlaku. Když jsem po půl hodině dojel na místo, zašel jsem do haly a na informacích se zeptal na nejbližší vlak ze Štrby směrem na Žilinu a Karvinou. Jeden mi jel za půl hodiny, ale to jsem měl třikrát přestupovat, takže jsem to hned zavrhl. Ten další mi jel 17:40 a jel přímo přes Karvinou. Měl jsem tedy ještě dvě hodiny čas do odjezdu vlaku ze Štrbského plesa do Štrby. Řekl jsem si, že bych se mohl zajít podívat na pleso a proto jsem hodil batoh do úschovny a vyšel směrem k plesu. Předtím jsem si ještě zašel na vychlazeného Zlatého Bažanta, ale ten mi moc nechutnal, takže si příště dám raději sodovku. Pleso jsem se rozhodl pomalu obejít a s pohledem na zasněžené vrcholky jsem se loučil s Tatrami. Po hodině jsem pleso obešel a vracel se směrem k čekárně, kde jsem měl batoh. Když jsem procházel kolem dvou velkých tabulí s nakreslenou mapou Tater, tak se mi před očima objevila nějaká známá tvář. Potom jsem uviděl šátek okolo hlavy a bylo mi to jasné. Jirka se na mě překvapeně díval a pak mu došlo, že to jsem asi fakt já. Vylezlo z něho, že se rozhodl na dva dny zajet do Tater, a to na sobotu a neděli. Dnes mu ale začalo být špatně, a on se rozhodl vrátit. Snažil se zajít na Rysy, ale ke konci to začalo být dost tvrdé a ještě k tomu viděl, jak spadly dvě laviny naproti ze svahu. Nemohl udělat nic lepšího, než se vrátit. Bylo to fakt super, protože se mi nechtělo zase cestovat 4 hodiny bez jediného slova a mohl jsem se podělit o své čerstvé zážitky. Ve vlaku se rozhodl nejdříve on a potom já, že si sundáme boty a necháme svým nohám odpočinout. Pokud jsme byli sami, tak se to ještě dalo, i když ta vůně..., později si k nám však přisedla jedna paní středních let a tvářila se dost znechuceně. Chvíli stála raději na chodbě u otevřeného okna a potom si u nás v kupé zapálila cigaretu. Cigareta měla asi zneutralizovat aroma, které bylo v kupé po vyzutí bot dost cítit, ale pak to vzdala. Do Karviné jsme přijeli asi ve 21:30 a po rozloučení s Jirkou jsem se vydal na poslední kus cesty od vlaku domů. Přece se nebudu vozit autobusem po výletu do Tater. A tak jsem s rozbolavělýma nohama dorazil domů, kde mě ve dveřích mamka přivítala slovy "Ty jsi fakt nenormální". Nechápal jsem, jak k tomuto závěru dospěla, protože jsem ji ještě nestačil říct, že jsem nebyl tam, kde jsem být měl. Když jsem ji řekl, že ve Vysokých Tatrách bylo fakt pěkně, tak se jen chabě otázala proč a už se ani nesnažila nějak zvedat hlas. Možná v noci fakt nespala a já jsem se ji snažil uklidnit, že jsem nelezl ani na Gerlach ani na Lomničák. Hned jsem skočil do vany a po večeři jsem zalehl do postele. Druhý den jsem začal plánovat další výlet do hor...
Pozn. Autora:
Pokud v tomto textu najdete některé nesrovnalosti a chyby, kterých jsem se nevědomě dopustil, neváhejte a klidně mi je pošlete na můj e-mail [email protected].